14. srpna 2007 v 0:03 | djmouka
|
Kapela
MAE vnímala hudbu vždy jako součást komplexnějšího uměleckého zážitku. Ostatně k tomu odkazuje i samotný název, který je zkratkou pro termín Multi-sensory Aesthetic Experience ("více čidlový" estetický zážitek). Průvodní hlas na předchozí nahrávce
Everglow přímo vybízel k tomu, aby posluchač během poslechu listoval zdařile vyvedeným bookletem a sledoval příběh. MAE jsou jednou z mála kapel, které nevydaly žádnou slabou nahrávku. Už debutové
Destination: Beautiful (2003) bylo nabito poměrně propracovanými písněmi, které v sobě snoubily jemnost, experimentování se zvukem i muzikantskou kreativitu. Ani CD s "B-singly" a raritami
Destination: B-Sides (2004) nenudilo a
Everglow (2005) bylo opravdu skvělé. Před námi je jedno z nejnapjatěji očekávaných alb letošního roku.
Definovat styl MAE nebylo nikdy moc snadné. Zatímco první dvě alba by se dala schovat do krabičky s nápisem indie-rock, přece jenom už tahle pětice z Virginie dospěla v něco více. Náznaky jsme mohli slyšet na Everglow, které se ale v podstatě nikdy nepřehouplo do polohy být více rockovou ani popovou nahrávkou. Teď už ale máme jasno :-)
Kluci vzali nabídku
Capitolu a opustili
Tooth and Nail Records, díky kterým se dostali do povědomí širší veřejnosti. O zvuk na
Singularity se postaral Howard Benson, který produkoval tři alba
P.O.D. a spolupracoval v minulosti s kapelami jako
RelientK,
Sepultura, My Chemical Romance nebo
Blindside. Co udělala spolupráce křehce poetických rockerů s tímto producentem, zvyklejším na hutnější zvuk, můžeme dobře slyšet na celé nahrávce. Už na první poslech je evidentní, že MAE opustili přemýšlivé a klidné plochy, které jsme u nich v minulosti slýchávali. Na celé desce je pouze jedna klidnější píseň (závěrečná
Reflections), zbytek by se dal charakterizovat jako moderní power-pop. Kytary nabraly na intenzitě, klávesy tvoří hutnější podkladové plochy a bicí s baskytarou také nezahálejí. Tento fakt může být pro mnohé fanoušky zklamáním. Stručně řečeno, MAE jsou nyní více rádio. Silné melodie a příjemný hlas Davida Elkinse sice zůstaly, ale ta tam je křehkost a drobné hudební nuance minulých nahrávek. Přece jen se tentokrát zdá, že kluci místy až příliš tlačí na pilu (stejně jako např.
Anberlin na
Cities). To, že se jim na Everglow povedly rychlejší písně neznamená, že jim tato poloha bude slušet. Je to jako když oceníte v ovocném poháru přítomnost mandarinky a příště dostanete desert výhradně manadrinkový, s minimální absencí ovoce, které vám tam předtím tak moc chutnalo.
I když se MAE snaží, seč mohou, výsledek je spíše rozpačitý. Až na skladby On Top, Home a Reflections se jedná většinou o průměrné písničky, které vám vyletí z hlavy stejně rychle, jako se dostanou do uší. No co, snad se to příště podaří lépe.
Hodnocení: 5/10
Pro mě je stále Everglow nepřekonané. Za to si začínám oblibovat nové As Cities Burn, jejich texty jsou úžasné, ze srdce až od podlahy. As I Lay Dying taky nadchli, bude to nakonec hezký rock :o)