recenze

Novinka skupiny Nad čarou

6. prosince 2007 v 12:04 | Gina
Skupina Nad čarou je seskupením mladých, nadšených lidí, kteří spolu začali fungovat v roce 2005. Na tu krátkou dobu je to pěkný počin vydat album. Píle a nadšení z celého jejich díla je zjevné. I krásný obal a jejich webové stránky svědčí o talentu lidí v kapele. Přestože říkají, že nechtějí kopírovat muziku jiných, vliv některých kapel, např. Hillsong United, nebo Delirious?, je znát. Pár věcí na albu s názvem ,,Můj svět se točí kolem Tebe", mě zaujalo.

The Rocket Summer: Do You Feel

18. října 2007 v 12:04 | djmouka
Povídkou Rocket Summer začíná slavná bradburyho Marťanská kronika. Tato kniha patří už více než padesát let ke klasikám žánru sci-fi. Pod názvem The Rocket Summer zase začal před několika lety svou hudební kariéru Bryce Avary. Nevím, jestli se jeho písně stanou klasikou žánru (to asi ne), každopádně tento talentovaný mladík na své poslední nahrávce zcela jasně ukazuje, že brzy bude zářit stejně jako ony rakety nad Ohiem.

Radiant: We Hope You Win

12. října 2007 v 12:32 | djmouka
Kapela Radiant z Dallasu už hraje sedm let. Přesto se o ní zatím moc nepsalo, hold takový už je úděl indie kapel, které ještě nemají kontrakt s velkým vydavatelstvím. Ale nemyslete si, že to jsou nějací zelenáči. Hráli už s The Killers, Switchfoot, P.O.D., My Chemical Romance, Mute Math a dalšími. Název jejich alba z roku 2006 We Hope You Win přímo vybízí k analogii s jejich úspěšnějšími a známějšími kolegy The Afters (s debutem I Wish We All Could Win). Mají toho totiž společného více, než by se na první pohled zdálo.

Michael W. Smith: Stand

10. října 2007 v 19:31 | Tocon
Zatím poslední (v pořadí již devatenácté) album Michaela W. Smithe trochu překvapuje. Jde jen o to, zda příjemně. Vezměme to ale radši "od lesa"...

Leigh Nash + Delerium = Fauxliage

4. září 2007 v 16:25 | djmouka
Projekt Delerium založili v roce 1987 kanaďané Bill Leeb a Rhys Fulber. Toto vám asi moc neřekne, pokud se nepohybujete na poli trance a experimentální ambientní hudby. Zbystřit byste ale mohli v okamžiku, když vám sdělím, že si tito dva pánové vybrali pro svůj nový projekt Leigh Nash, známou ze svého působení v kapele Sixpence None The Richer. Delerium jsou pověstní tím, že často spolupracují s různými zpěvačkami, z jejich strany se tedy nejednalo o nic nového. Leigh Nash se ale ještě nikdy nepodílela na čistě elektronickém hudebním projektu, takže je nahrávka Fauxliage zároveň otevřenými dveřmi do hudebního světa, v jakém se dosud nepohybovala. A to začala se svou pěveckou kariérou v 17 letech!

Mae hlasitější než doposud

14. srpna 2007 v 0:03 | djmouka
Kapela MAE vnímala hudbu vždy jako součást komplexnějšího uměleckého zážitku. Ostatně k tomu odkazuje i samotný název, který je zkratkou pro termín Multi-sensory Aesthetic Experience ("více čidlový" estetický zážitek). Průvodní hlas na předchozí nahrávce Everglow přímo vybízel k tomu, aby posluchač během poslechu listoval zdařile vyvedeným bookletem a sledoval příběh. MAE jsou jednou z mála kapel, které nevydaly žádnou slabou nahrávku. Už debutové Destination: Beautiful (2003) bylo nabito poměrně propracovanými písněmi, které v sobě snoubily jemnost, experimentování se zvukem i muzikantskou kreativitu. Ani CD s "B-singly" a raritami Destination: B-Sides (2004) nenudilo a Everglow (2005) bylo opravdu skvělé. Před námi je jedno z nejnapjatěji očekávaných alb letošního roku.

Kolik keltů žije v Chicagu?

18. července 2007 v 9:06 | sthtwn

Flatfoot 56

Možná, že kdyby Kelly Family žili v Chicagu, všechno by bylo jinak. Paddy by pracoval na předměstí v malé továrně na zpracování ojetých pneumatik, mutující Angelo by si po hospodách rozbíjel dr... obličeje s potomky českých a polských imigrantů a starej Kelly by byl nenápadným členem některého z tradičních chicagských gangů. Možná ale, že by se stejně dali dohromady a začali hrát punk. Starej Kelly by vytáhnul odněkud rodinné dudy a najednou by z toho byl keltský punk. A možná, že by se Kellyovci nakonec (po několika bitkách) zčuchli s Bawinkelama a začli pořádat na ulici keltské punkové koncerty. Jenže Kellyovci v Chicagu nežijou, a tak všecka dřina zůstala na Bawinkelech...

Věčný boj Project 86

19. června 2007 v 12:14 | djmouka
Andrew Schwab je ostříhaný a vyprovokuje bitku v novém videoklipu Evil (A Chorus Of Resistance). Před nedávnem opustil kapelu z rodinných důvodů bubeník Alex Albert, což bylo možná inspirací pro vtipný název skladby The Forces of Radio Have Dropped a Viper into the Rhythm Section (Do rytmické sekce se dostala díky silám rádia zmije). Hovoří se o novém zvuku, jako bonus vychází v omezeném nákladu i DVD I Want Something You Have. Očekávaná deska Rival Factions (Znepřátelené skupiny) od Project 86 je zde.

Ti, kteří lítají nejvýše

5. června 2007 v 16:52 | djmouka
High Flight Society jsou učebnicovým příkladem mechanismů současného hudebního průmyslu. Kdysi to bylo tak, že v rádiích se začal pár týdnů před vydáním nahrávky hrát singl, pak přišly upoutávky v časopisech a nakonec videoklip. Vyšla deska, kapela jela na turné a všichni byli spokojení. Dnes je tomu trochu jinak.
Kapela je prakticky neznámá, a tak přichází na řadu komunitní prostředí internetu a jeho nové metody propagandy. Všechny písničky je možno poslechnout si na webu ještě před vydáním nahrávky. Kapela založila profil na myspace, který doplnila videoblogem na youtube. Pohled do zákulisí je totiž vždy lákavý.

Předzvěst slunečného června

21. května 2007 v 9:21 | djmouka
Tuhle recenzi jsem potřeboval napsat ještě v květnu. Jednak k tomu název kapely vybízí (Until June = než bude červen) a pak se mi již nechtělo se touto deskou dále zaobírat. Neberte to ale jako předčasný verdikt a rozhodně čtěte dál. Until June jsou tři mládenci, kteří bezezbytku naplnili poptávku Flicker Records po nekonfliktní pohodové pop/rockové muzice. Bráchové Dan (kytary) a Josh Ballardovi (zpěv, piano) si k sobě přizvali kámoše Daniele Dempseyho (bicí) a dali dohromady kapelu, která bude jednu skupinu lidí ohromně bavit a druhou děsně štvát.

Neónový koník

11. května 2007 v 12:40 | djmouka
Může ti bejt úplně jedno, kdo sme. Nezáleží na tom, co sme prožili. Nemá cenu se párat se sólama, kytary musej bejt dobře vobustrovaný. Kašlem na čtyřminutový písničky. Co je nad tři minuty, je vopruz. Dvěapůl minuty je až až. Muzika musí bejt přednější. Jednoduchost. Poselství. Upřímnost. Srdce, člověče. 70. a 80. tá léta jsou celkem fajn. Lepší bejt nakreslenej, než aby si na něho lidi ukazovali. Nejsme supergrupa, ale u Tooth and Nail to máme dobrý. Udělali nám propagaci a takový ty marketingový věci kolem. Však to znáte. Deska je už pár dní venku a docela to jako jede. Lidi říkaj, že je to syrový. Aspoň nejsou hluší.

Mraky přicházejí z jihu

3. května 2007 v 13:42 | djmouka
Jak jsem psal před nedávnem v jednom svém komentáři, Aaron Gillespie je na svůj věk (23 let) kluk šikovnej. Od svých čtrnácti hraje na bicí a zpívá v kapele Underoath a nyní se ještě stačí věnovat vlastnímu projektu The Almost. A to je na levé oko slepý a na druhé barvoslepý!
Projekt The Almost (angl. téměř) je mi sympatický hned z několika důvodů. Prvním je to, že kapela nesklouzla do trapného klišé pojmenovat se podle vzoru kytarovkových a punkových skupin, kdy název začíná zásadně členem THE a jméno uskupení končí na obligátní S (The Killers, The Maccabees, The Hives, The Grates...). I když TÉMĚŘ se jim to taky podařilo.

John a Bob zpívají hity

16. dubna 2007 v 9:36 | djmouka
Když rocker zpupkovatí a je dostatečně zajímavý, může se třeba nechat 24 hodin denně sledovat kamerou. Může si postavit dům u jezera a jezdit ve svém Jaguaru XK hrát golf. Může provozovat síť obchodů s kalhotama, založit dobročinnou nadaci anebo pěstovat bonsaje. Ti aktivnější mohou vlastnit nahrávací studia či agentury pořádající koncerty. Principem toho všeho je, že zpupkovatělý rocker už nikdy veřejně nevystupuje se svým repertoárem z mládí, když jako idol dívčích srdcí skotačil na zamlženém pódiu se spoustou světelných efektů. Rocker na důchodu ví, že nejlepší forma je už dávno pryč a je na čase hledat si jiného koníčka. John a Bob si to ale nemyslí...

Kluci blázniví

29. března 2007 v 16:00 | djmouka
Na silnicích začínám potkávat čím dál více cyklistů. Já se už taky chystám na generálku kola a pak hurá na silnici, dřív než mě zklátí nějaká nepředvídatelná alergická reakce, však víme. Civilizační choroby mutují a jedna od druhé opisují nejúčinnější recepty, jak poškádlit náš imunitní systém. Ale nemusí to být jen bakterie a viry. Někdy si stačí poslechnout nějakou novou muziku. Třeba jak jsem udělal dnes v případě Rush Of Fools, což je nová kytarovková worshipová kapela. Na stránkách na MySpace si můžete poslechnout pět písní ze stejnojmenné desky, která vyjde začátkem května.

Kam míří Newsboys

17. března 2007 v 5:55 | djmouka
Jednou z nejočekávanějších událostí loňského podzimu bylo výdání alba GO od popového uskupení Newsboys. A to hned z několika důvodů: Po řadě worshipových nahrávek (které je třeba počítat trochu mimo) to je od roku 2002 první řadová deska. Navíc jejich poslední počin, Thrive, nebyl kdovíjak výjimečný. Oproti dost nepovedené LoveLiberytDisco z roku 1999 to sice byl posun vpřed, navázat na úspěšná devatesátá léta se ale kapele autorsky moc nedařilo. Žádný velký hit, nic průlomového. Druhým důvodem k očekávání byly personální změny. Novým členem kapely se stal talentovaný Paul Colman, který na vlastních projektech ukázal, že je všestranně nadaný a umí napsat dobrou písničku. Je třeba si také uvědomit, že tato kapela se pohybuje v branži 20 let! Co nového tedy GO přináší?

Relient K a jejich pátý zářez na pažbě

15. března 2007 v 13:46 | djmouka
Po v mnoha ohledech průlomové nahrávce mmhmm vydali Relient K netrpělivě očekávanou desku, na které se opět vracejí k dlouhým názvům. Album se jmenuje Five Score And Seven Years Ago a je k mání od 6. března. Je úplně jedno, že už vám není dvanáct let, tuhle desku prostě nesmíte nechat bez povšimnutí. I když to může podle obalu vypadat, že se ochladilo, nemusíte se obávat příklonu k temným severským tóninám. Opak je pravdou. Relient K natočili dosud své nejoptimističtější album. A to i přesto, že se na disku nachází skladby Faking My Own Suicide (Předstíral jsem svou sebevraždu) a Deadhbed (Lože umírajícího).

Odhalené tajemství

13. března 2007 v 9:47 | djmouka
Bude tomu již osm let, co skupinka opálených hispánců, kteří vystupují pod názvem Salvador, vnesla novou energii do stagnujících woshipových vod. Ano, byl zde Justo Almario, Abraham Laboriel, Alvaro Lopez a další, nikomu se však nepodařilo v takové míře oslovit i jiné, než španělsky mluvící publikum. Energie a zapálení pro věc zpřístupnila jejich tvorbu opravdu širokému spektru posluchačů. První dvě alba (Salvador, Into Motion) měla opravdu úspěch. Když se kapela odhodlala zpívat i v angličtině (So Natural), byly zde jisté pochybnosti, jestli tuhle disciplínu ustojí, jestli neztratí něco ze svého ducha. Byl to ale marketingový tah, který se povedl výbornou. V roce 2006 proto logicky následovala další anglicky zpívaná řadovka Dismiss The Mystery.

Probuďte obra!

11. března 2007 v 17:36 | hearthcore
Pro ty z Vás, kteří si občas pustíte něco otřejšího mám dobrou zprávu. Whatever/hardcore kapela z Connecticutu Life In Your Way vydala své v pořadí třetí album. Ale nejdřív trochu historie. Původní členové kapely se popré sešli roku 1999 a po prvním "garáž" demu z roku 2002 přišlo full-length album, The Sun Rises and the Sun Sets... and Still Our Time is Endless z roku 2003. Následovala druhá deska, Ignite and Rebuild, a vyšla v roce 2005. Obě alba pochází z dílen Indianola Records.V roce 2006 ale kapela udělala velký krok vpřed, když podepsala smlouvu se Solid State Records a to v sestavě Josh Kellam (řev/zpěv), Jeremy Kellam (basa/zpěv), James Allen (kytara/zpěv), John Gaskill (bicí/perkuse), Dave Swanson (zpěv/kytara).

Kecánky Johna Reubena

11. března 2007 v 13:49 | djmouka
V únoru spatřila světlo světa pátá řadovka hiphopera Johna Reubena, který, stylizován do podoby country-trubadúra, má opět co říci. Word Of Mouth, jak se nahrávka jmenuje, přináší osobitý pohled na svět kolem nás. Album není tentokrát nacpáno tak líbivými (až otravnými) melodiemi jako předchozí počiny. Na druhou stranu přináší opravdu chytré texty, které nejsou pouhou demonstrací umělcových rýmovacích schopností, jak tomu bývá v tomto žánru u mnoha jeho kolegů. "Slovo z úst" není deska na první poslech, o to zajímavěji ale zní při několikerém přehrání.

Za co se Rebecca nemusí stydět

23. února 2007 v 16:19 | Tocon
Rebecca St. James, nepřehlédnutelné děvče na křesťanské hudební scéně, vydala své zatím poslední řadové studiové album If I Had One Chance to Tell You Something (Kdybych měla jedinou příležitost ti něco říct) koncem roku 2005, pět let po předchozím Transform (mezitím vydala album chval, záznam z koncertů a výběr z největších hitů). Zvukově však jde o návrat nikoli k desce Transform, která byla více elektronická, "taneční", ale ještě dále, k rockovějšímu stylu desek God (Bůh, 1996) a Pray (Modli se, 1998), díky nimž se Rebecca na poli křesťanské hudby prosadila.
 
 

Reklama